Mohutné vypalování amazonského pralesa může změnit klima na celém světě. Shodli se na tom účastníci vědecké konference o biosféře a atmosféře, která se konala v brazilském hlavním městě.
Amazonie.jpg
Zhruba 800 účastníků konference se pokusilo určit, nakolik mohou požáry změnit životní podmínky v regionu i ve vzdálenějších oblastech. V současnosti je stále zachováno 85 % původního amazonského pralesa. Ničení amazonské oblasti, která je domovem až 30 % všech živočišných a rostlinných druhů, dosáhlo v minulém roce druhé největší úrovně. Bylo pokáceno nebo spáleno 25 tisíc kilometrů čtverečních lesa. To odpovídá třetině rozlohy České republiky. "Všechny modely ukazují stejnou věc - savanizaci", řekl na konferenci Pedro Leite Silva Dias z univerzity v Sao Paulu. Nejhorší scénáře podle Silva Diase předpokládají, že při současném tempu vypalování a odlesňování se v nejbližších 50 až 100 letech 60 % pralesa změní na savanu (travnaté plochy s malými lesíky).
Vědci upozorňují, že oxid uhličitý, jeden z faktorů globálního oteplování, zatím sice pohlcují pralesy, ale jejich rychlé ubývání může tuto absorpční schopnost brzy ztratit. Interakce mezi amazonskými deštnými pralesy a klimatem jsou předmětem patrně největšího mezinárodního vědeckého výzkumu LBA (Large Scale Biosphere-Atmosphere Experiment in Amazonia). Účastní se ho stovka vědců a specialistů, včetně NASA. Experiment studuje Amazonii od roku 1998, využívá pozemská měření i družicové snímky. Výsledná studie by měla být představena v roce 2006.
Vypalování nezadržitelně pokračuje. Od 70. let shořelo už 630.000 kilometrů čtverečních pralesa z celkové rozlohy 3,68 miliónu kilometrů čtverečních. Brazílie ročně vyprodukuje 200 miliónů tun oxidu uhličitého (3 % celosvětových emisí), z toho 75 % má na svědomí vypalování amazonských pralesů. Šok způsobilo zjištění, že Amazonie již s největší pravděpodobností neplní funkci pověstných "plic planety", ale její příspěvek ke znečištění je větší než množství oxidu uhličitého, které tamní zelené rostliny z atmosféry spotřebují.
Z mraků, které se vytvářejí nad amazonským pralesem kvůli částicím, jež se do vzduchu dostávají hořením, skoro neprší. Voda z mraků spadne především nad jižním Atlantikem nebo Tichomořím. "Déšť je ale kyselý a nese v sobě produkty jiných ekosystémů," vysvětlila Maria Diasová z univerzity v Sao Paulu. A Meinrat Andreae z Max Planckova chemického institutu (Německo) dodal, že "to povede k významným změnám v celosvětové cirkulaci mraků". Silva Dias se domnívá, že mezi klimatickými anomáliemi v Evropě a Spojených státech a děním v Amazonii je přímá spojitost. Např. britský vědec Brian Kaskins po 20 letech pozorování tvrdí, že existuje pojítko mezi monzunovými dešti na indickém subkontinentu, záplavami v Evropě a suchem v Austrálii.
MADAGASKAR
ostrov kontrastů
Napsali a vyfotografovali Jiří Bálek a Libor Kunte
Červený ostrov či ostrov-kontinent, to jsou přízviska, kterými bývá často označován čtvrtý největší ostrov na světě – Madagaskar. První pojmenování získal podle červené lateritové půdy a k tomu druhému přišel díky své rozmanitosti. Najdete tu vedle sebe nejrozličnější typy krajiny. Lidé si tu dodnes uchovali své zvyky a tradice. Mnoho míst na ostrově je těžko přístupných a jsou taková, na něž noha bělocha ještě nevkročila.
UNIKÁTNÍ ARCHA
Madagaskar se před 165 milióny lety, během rozpadu prakontinentu Gondwana, oddělil od východní Afriky. I nyní se stále pohybuje rychlostí téměř dva centimetry za rok jihovýchodním směrem. Jeho dlouhodobá izolace z něj učinila v biologickém světě něco ojedinělého: 64% zdejších ptáků , 98% palem , 95% plazů a téměř všechny druhy madagaskarských žab nenajdeme nikde jinde na světě. A to jsem uvedl jen malý příklad, vysoký stupeň endemismu se týká prakticky všech forem madagaskarské přírody.
Na ostrově o rozloze osminásobku České republiky se můžeme setkat s horským i nížinným deštným pralesem, se suchým opadavým lesem, chladnými horskými borovými háji, krajinou posetou rýžovišti, s banánovými plantážemi, savanou s termitišti a baobaby, ale i s naprosto vyprahlou oblastí pokrytou tzv. trnitým bušem. Na samém jihu ostrova, u mysu Sv. Marie, jsou i vysoké bílé písečné duny.
Přestože je Madagaskar od Afriky oddělen jen 400 km širokým Mozambickým průlivem, má s Afrikou pramálo společného. Nežijí na něm sloni, žirafy, antilopy, hroši, lidoopi ani velké dravé šelmy. Největší šelmou tu je fosa, cibetkovitá šelma jen o málo větší než kočka. Nejsou tu ani klasičtí jedovatí hadi, jako zmije či chřestýši, pouze některé zdejší užovky mají žlázu s nepříliš nebezpečným jedem. Díky všem těmto skutečnostem se na Madagaskaru mohla příroda opravdu vyřádit ve svých kreacích.
BOJ O MADAGASKAR
V květnu 1500 zavinila bouře, která vypukla nad oceánem, že se koráb portugalského kapitána Diego Diaze, plující s flotilou kolem mysu Dobré naděje, odpoutal od ostatních. O tři měsíce později, 10. srpna 1500, vplul do obrovské zátoky neznámého ostrova.
Prvním Evropanem, který stanul na Madagaskaru, byl zločinec. Portugalci totiž měli ve zvyku vozit sebou na lodní výpravy trestance odsouzené k smrti. Pokud loď připlula k neznámému pobřeží, kapitán vždy jednoho z nich vyslal na pobřeží napospas neznámým divokým kmenům. V případě, že se mu nic nestalo, mohli se vylodit i ostatní námořníci.
Posel kapitána Diaze měl štěstí. Vrátil se živý, a navíc bohatě obdarovaný ovocem. Zpráva o velkém a pohostinném ostrově se brzy rozletěla do světa. Ještě mnoho Portugalců se pokoušelo podmanit si Madagaskar, ale protože volili hrubé metody (vypalovali vesnice a pobíjeli domorodce), nepodařilo se jim to.
Po marných snahách Holanďanů, kterým tamní nezdravé podnebí tak vadilo, že mnohá zákoutí na pobřeží vešla do dějin jako pohřebiště Holanďanů, projevili nevětší vášeň pro Madagaskar Angličané. V první polovině 17. století se v Anglii staly doslova bestsellery tři knihy o Madagaskaru. Jedna z nich, psaná rukou lodního lékaře Waltera Hammonda, nesla dokonce název Madagaskar, nejbohatší a nanejvýš plodonosný ostrov na světě. Knihám uvěřil i král a celá Anglie, a tak se v roce 1655 vydalo na vysněný ostrov 140 vybraných kolonistů i s rodinami. V zálivu Svatého Augustina, nedaleko místa, kde dnes leží město Toliara, se však setkali s divokým kmenem, nehostinným stejně jako tamní příroda. Pastýři Mahafalyové, odchovaní tvrdým životem ve vyprahlé madagaskarské pustině, nebyli zrovna přátelsky naladěni vůči cizincům, tím spíš, že loupeže a vraždy nepovažovali za nic špatného. Malgašská kopí sagaje, nemoci a hlad způsobily, že ze všech kolonistů zbylo jen devět zubožených chudáků. Jeden z nich se pak chopil pera a sepsal nelítostnou kritiku knih oslavujících Madagaskar. Po mnoha bojích byli Angličané z pobřeží vyhnáni.
Nakonec přišli na řadu Francouzi. Psal se rok 1895, když jejich válečné tažení porazilo legendární armádu kmene Hova, dobře vycvičenou anglickými důstojníky. O rok později již byl Madagaskar francouzskou kolonií. Tou zůstal (s krátkou přestávkou během druhé světové války, kdy ostrov obsadili Britové) až do roku 1960. Tehdy vyhlásila Malgašská republika nezávislost.
Bohatství ostrova však ve skutečnosti zdaleka nespočívá v zásobách zlata a jiných vzácných nerostů. Zlata bylo málo a brzy se vytěžilo, a tak nakonec musela zachraňovat malgašské hospodářství káva, byť horší jakosti. Také úspěšný vývoz kvalitní rýže, vanilky a hřebíčku patří dnes spíše minulosti. Hospodářsky je dnes Madagaskar jednou z nejchudších zemí světa. Z Německa, USA, Francie, Japonska a mnoha dalších zemí proudí na tento ostrov desítky miliónů dolarů, ale Madagaskar je v tomto směru bezedný.
Ale pryč od ekonomiky, věnujme se opravdovému bohatství ostrova – přírodě.
DUCHOVÉ PRALESA
„Chcete-li něco vidět, kupte maso a banány“, upozornili nás průvodci, když jsme se s nimi v novém národním parku Ranomafana domlouvali na noční výpravě do jižní části pralesa. Prales u vesnice Ranomafana získal na popularitě především díky jedenáct let starému objevu lemura zlatého Hapalemur aureus. Jeho fotografie oběhly světové agentury a dokázaly, že i v dnešní době je možné na Madagaskaru objevit tak velké zvíře jakým je tato poloopice. A jak se později ukázalo, nebyl to zdaleka poslední objevený lemur.
Začíná se stmívat a my vyrážíme s průvodcem, masem a banány do pralesa. Cestou obdivujeme na keřích tzv. žirafí brouky, zejména jejich samečci vypadají díky své prodloužené hlavohrudi opravdu bizarně. V podrostu hlučně, podobně jako náš ježek, pobíhá jeho místní obdoba – tenrek. Po padlém kmeni se nehlučně šine deseticentimetrový plž oblovka. Z jedné postranní stezky si nás chvíli prohlíží Galidia elegans, červená cibetkovitá šelmička. Celým pralesem se ozývají stovky žab, kterým konkuruje snad jen nedaleký vodopád na řece Namorona.
Po půlhodině přicházíme na světlinku, místními nazývanou Belle Vue. Průvodce rozdělává oheň a zatímco se opéká maso (určené k nalákání cibetek), rozmazává banány po větvích jednoho keře. Neuplyne ani pět minut a z již úplné tmy se jako přízrak vynořují dvě kukadla. Patří jednomu z nejmenších lemurů – maki hnědému Microcebus rufus. Brzy se objevuje další jedinec a tak po větvích poskakují jako dvě miniaturní éterická strašidýlka. Dychtivě lížou banán a nedůvěřivě se po nás ohlížejí.
Lemuři jsou typickými obyvateli Madagaskaru. Žijí jich tu dnes tři desítky druhů a většina z nich je ohrožena ničením jejich přirozeného působiště. Vypalování pralesů pro získání zemědělské půdy je na Madagaskaru závažným problémem. Od roku 1950 zbyla do dnešní doby jen pětina původní rozlohy lesů. Jsou to jen jakési ostrůvky v moři „zkulturněné“ krajiny. Odhaduje se, že pokud budou lesy ubývat tímto tempem, za dvacet let již na Madagaskaru žádné nebudou.
NOČNÍK MADAGASKARU
Většina vláhy přichází na Madagaskar z východu, od Indického oceánu. Pohoří Ankaratra, táhnoucí se od severu k jihu, způsobí, že nejvíce prší právě na východním pobřeží. Jednomu místu se zde dokonce přezdívá Nočník Madagaskaru. Spadne tu totiž ročně až 9000 mm srážek! V praxi to znamená, že prší téměř neustále a pokud ne, tak alespoň mrholí. To místo se jmenuje záliv Antongil.
Přilétáme sem malým dvanáctimístným letadélkem. V době dešťů je to jediná možná doprava. Mosty na cestě po východním pobřeží jsou totiž strhané, ze severu je možno přijít jen několikadenním pěším pochodem a lodě sem už dávno žádné neplují. Přístav v Maroantsetře je po mnoho let zanesen bahnem z mnoha místních řek.
Naším cílem je malý ostrůvek vzdálený jen pět kilometrů od pobřeží. Nemá žádné stálé obyvatele, jen občas se na něm zastaví rybáři, aby si na břehu opekli rybu. Vstup na tento ostrov podléhá povolení z hlavního města. Nosy Mangabé je totiž od roku 1965 zařazeno mezi tzv. speciální rezervace. První naše cesta tedy vede k úředníkovi v jedné zapadlé chýši v Maroantsetře. „Pomohu Vám sehnat rybáře, kteří Vás na ostrov odvezou. Domluvíte se s nimi, kdy pro Vás mají zase přijet,“ dozvídáme se od úředníka, když se ho ptáme, jak se na Nosy Mangabé dostaneme.
Chameleoni
Centrem výskytu chameleonů je právě Madagaskar. Z více než 130 druhů jich zde žije přibližně polovina. Herpetologové je dnes rozlišují do dvou podčeledí: na pravé chameleony (Chamaeleoninae) a brokesie (Brookesiinae). Mezi pravé chameleony řadíme madagaskarské rody Calumma a Furcifer. Jsou to zvířata specializovaná na život na stromech. Najdeme mezi nimi jak malé druhy, tak i toho největšího – chameleona obrovského Furcifer oustaleti, dorůstajícího s ocasem délky kolem sedmdesáti centimetrů. Naproti tomu brokesie jsou drobní ještěři žijící na zemi v pralesní listovce. Brokesie nejmenší Brookesia minima dosahuje v dospělosti jen velikosti kolem tří centimetrů (i s ocáskem, který tvoří třetinu délky těla!).
Druhý den ráno nakládáme naši bagáž do vratké loďky, proplouváme deltou řeky Antanambalana a po dvou hodinách divoké plavby proti větru vyskakujeme na břeh vysněného ostrova. Loučíme se s rybáři a jen doufáme, že na nás nezapomenou a po čtyřech dnech pro nás opravdu přijedou.
Ostrov je sopečného původu, což dokládají strmé kopce šplhající prakticky už od moře do výšky až 332 m. Po jejich úbočích se primárním deštným pralesem řítí k moři desítky malých potůčků. Na své cestě tvoří řadou tůněk, obývaných spoustou zajímavých živočichů. Kromě různých druhů krabů nás zaujal zvláštní druh ještěra – Amphiglossus astrolabi. Tento scink tráví většinu života ponořen pod vodou. Pohybuje se velice pomalu a teprve při vyrušení rychle odplave pod nejbližší kámen. Malgašové se ho bojí a považují jej za jedovatého tvora.
Nosy Mangabé proslul zejména jako útočiště jednoho z nejzvláštnějších tvorů jaké tato planeta hostí. Aye-aye Daubentonia madagascariensis vypadá jako živočich z jiného světa. Před více než sto lety o něm psali: „Jaké je to podivné zvíře! Světla se štítí jako málokterý jiný tvor, tak že teprvé pozdě v noci při úplné tmě opouští svou temnou komoru, při tom se však ještě strachem na celém těle třese a nedůvěřivě kolem sebe pohlíží, zdali odněkud nějaký ten slabý kmit světla neproniká… Avšak ani zevnějšek zvířete není mnoho příjemný, jest to pravá nestvůra. Třesoucí se postava podoby dílem opičí, dílem veverčí se širokou hlavou, s velkýma ušima, s chvostnatým ocasem, s neobyčejně dlouhými prsty a s chrupem hlodavců na způsob zobáku papouščího. Kam náleží prapodivný ssavec tento?“ To byla otázka, která trápila vědce opravdu dlouho. Někteří ji řadili k hlodavcům jiní k poloopicím. Dnes již víme, že patří mezi poloopice lemury. Na Nosy Mangabé však není původní. Byl sem vysazen z pevniny teprve v roce 1966 a zjistilo se, že se mu tady náramně daří.
Po setmění jsme si uvědomili, že tento ostrov patří hlavně žábám . Tak pestrý koncert si lze jen těžko představit.
UNIKÁT S PICHLAVÝM JMÉNEM
Stejně jako existuje na světě pouze jedna Cheopsova pyramida v Egyptě nebo je pouze jediný originál Discobola, v přírodě se setkáte s jedinečným ekosystémem trnitého buše jen a jen na Madagaskaru. A i toto tvrzení je příliš zobecňující. Trnitý buš totiž roste pouze na Madagaskaru jižním nebo snad úplně přesně jihozápadním. Nejkrásnější porosty se rozprostírají jižně od správního centra jihozápadního Madagaskaru - Toliary a pokrývají rozsáhlá území směrem k nejjižnějšímu cípu ostrova, téměř až po město Taolagnaro, ležící na východním pobřeží. Trnitý buš známý v literatuře pod anglickým označením thornbush nebo francouzským bush epineaux, je opravdový šperk přírody. Jeho jedinečnost a originalita spočívá v obrovské koncentraci zvláštních druhů endemických rostlin na relativně malém území. Tak odpoví erudovaný botanik přičemž se o slovo hlásí i obyčejný milovník přírody, který ze sebe vychrlí "Rostliny, které tvoří společenstvo trnitého buše jsou neobyčejně bizarní, krásné a vynikají řadou perfektních přizpůsobení, kterými je obdařila matka příroda pro přežití v tak drsných podmínkách". Scvrknout ovšem povídání o takto jedinečném světě do několika málo řádků je zhola nemožné a tak nezbývá než si udělat krátkou exkurzi.....
..... MEZI TRNY A OSTNY
Začínat povídání školní otázkou "Jaký je rozdíl mezi ostnem a trnem?" je možná trošku troufalost a zároveň přiznání mé kantorské minulosti, nicméně málokdo tuší, že růže má ostny (nikoliv trny jak se častěji říká) a naopak kaktus je trnitý! Je-li pichlavá část utvořena z povrchových či podpovrchových buněk pokožky jde o osten a pakliže si rostlina přeměnila celý orgán v pichlavou část jde o trn. Pravdou však zůstává, že pokud se prodíráte porostem trnitého buše nemáte příliš náladu zkoumat, zda přívlastek trnitý je užíván po právu... Každá rostlina ať již má trny či ostny vám znepříjemňuje nebo přímo znemožňuje postup vegetací a ošacení se za krátký čas mění na fáborky pro orientační běh, ulpívající proti vaší vůli na okolních rostlinách.
Horko, jaké postihlo jihozápad Madagaskaru letošní rok nemělo prý obdoby. I když maxima jsou udávána pro jihozápad okolo 40 stupňů Celsia většinou jsou i v těchto oblastech vnímána jako nesnesitelné vedro trvající několik dní nanejvýš pár týdnů v roce. Od počátku letošního roku až do konce března byly teploty nad čtyřicítkou běžným dennodenním jevem! A ke všemu! V nejsušších oblastech jihozápadního Madagaskaru naprší ročně méně než 350 milimetrů srážek. Aby nebyl všem špatným zprávám konec, dlužno podotknout, že srážky naprší v několika málo prudkých nepravidelně rozdělených lijácích, přicházejících pouze v jarním období roku. Pak nastává nejkrušnější doba pro zvířata, rostliny, ale především pro člověka. Na jihozápadě však existují místa, kde některý rok nezaprší vůbec, ale kde sluníčko rozdává paprsků každý den dost a dost. I tady jsou schopna žít zvířata a rostliny, člověk už ale ne.
O vražedných klimatických podmínkách pro našince jsme se přesvědčili letos již podruhé. Před pěti lety byl jihozápad Madagaskaru postižen katastrofálním suchem a vysokými teplotami, letos byla příroda na vodu méně skoupá. Naši přátelé z Francie a Belgie žijící v Toliaře již dlouhá léta však shodně tvrdili, že ještě jeden takový rok a budou vážně uvažovat o návratu na starý dobrý kontinent.
Rostliny tvořící základ společenstva trnitého buše jsou těmto nepříznivým klimatickým poměrům vcelku dobře přizpůsobeny. Příroda jim pomohla mnoha šikovnými zlepšováky, bez kterých by byl život pro rostliny v takto extrémních podmínkách takřka nemyslitelný. Prakticky všechny zde rostoucí druhy zbavila příroda velkých listů a u dřevin je nahradila tuhými lístky s chlupatým či voskovým povrchem. Proto je také naprostá většina tamních keřů či malých stromů na pohled velmi elegantní.
Asi nejzajímavější skupinu však tvoří sukulenty. Ty obdařila prozřetelná příroda všelijak velkým a v těle různě uloženým rezervoárem vody. U baobabů nebo pachypodií slouží jako zásobárna vody stonek, respektive kmen. Jak vyplývá z vědeckých měření největší kmeny baobabů vyplněné měkkou dužninou jsou schopny nashromáždit najednou až přes dva tisíce litrů vody! Pachypodia mají sice stonek o poznání menší, ale i jim stačí uložená zásoba vody přežít nejsušší období roku. Dokonce jen deset centimetrů vysoké, drobné rostlinky rodu Stapelianthus přežívají díky vodě uložené v dužnatých stoncích. Stejnou funkci zásobárny vody však mohou plnit i listy. Nejrůznější kalanchoe nebo vzdálený příbuzný nám známé okurky Xerosycios danguyi, využívají s výhodou možnosti ukládat si vodu v listech. Ty jsou většinou tužší, dužnaté, na průřezu velmi silné, „masité“ a zřejmě proto pro ně má čeština výstižný název tučnolisté rostliny. Vodu však mohou některé druhy schraňovat i v kořenových hlízách, dosahujících často úctyhodných rozměrů. Obvykle jemné, liánovitě popínavé rostliny mají pod povrchem půdy mohutnou hlízu, ze které vyrazí v době dešťů několik metrů dlouhý stonek namotaný na blízké keře. Během velmi krátké doby vykvete, přinese semena a zasychá. O založení nove generace je postaráno a rostlina pak přežije nejnepříznivější období roku ukryta pod zemí.
Jakmile přijdou deště, které většinou spadnou na začátku roku, celá příroda se dá jako by do pohybu a nejen rostliny, ale i zvířata dobře vědí, že období relativní hojnosti bude jen krátké. V této době se také většina zvířat páří a snaží si zlepšit tělesnou kondici. Travnaté plochy mezi keři se zazelenají a poskytují pastvu krásným želvám paprsčitým. Tento druh patří mezi nejpřísněji chráněná zvířata Madagaskaru a zdá se, že jeho počty v posledních letech neklesají. Dokonce existují optimistické prognózy o stoupající populaci těchto želv na některých lokalitách. My jsme se s nimi setkávali na jihozápadě prakticky každé ráno, kdy z houštin vyrazily na pastvu černožluté obrněné krunýře. Při ranní jízdě terénem jsme museli mnohokrát zastavovat a přenášet želvy, křižující cestu našeho vozu. Vzhledem k téměř nulovému provozu jim prozatím nehrozí motoristické nebezpečí. I kdyby se v budoucnu počet aut v této oblasti zvýšil, stav cest je natolik katastrofální, že želvy paprsčité stejně nikdo rychlou jízdou neohrozí.
Trnitý buš obývá celá řada vzácných zvířat . Především plazi jsou hojně zastoupeni a tak vás doprovázejí prakticky na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou drobné ještěrky Chalarodon madagascariensis patřící mezi zemní leguánky. Během celého dne čile pobíhají a často v párech sedí i za největšího žáru na termitištích, přičemž si vás nechají přiblížit do minimální vzdálenosti. Vzduchem poletuje množství pestrobarevných motýlů, na květech jsou často k vidění nejrůznější další zástupci hmyzí říše a občas se zpod kůry stromu či ze škvíry pod kamenem ozve zvláštní zlověstné cvrčení. Být na americkém kontinentu jsem přesvědčen, že v mé blízkosti je chřestýš. Tady na Madagaskaru se tímto hlasitým zvukem projevuje největší šváb světa Gromphadorhina . Obrovské až dvanáct centimetrů dlouhé, robustní tělo budí respekt, ale jinak je šváb neškodný. Kdo se v tropech bojí setkání s jedovatými živočichy, měl by jezdit na Madagaskar, jelikož tady nežije kromě štírů, žádný jiný jedovatější druh. I když ve společenstvu trnitého buše žije méně hadů než v tropickém deštném lese ani tady není kontakt s hady nijak vzácný.
Všichni si tady přijdeme na své. Pavel Hošek entomolog, Jirka Bálek herpetolog a Libor Kunte botanik. Každý den nové objevy, pokaždé jiné místo a stále další a další zážitky. Tentokrát se přesouváme směrem na východní pobřeží k městu Taolagnaro.
PODŘEZÁVAČI KRKŮ
Krajina se pomalu začíná halit do tmy a rtuť teploměru konečně sešplhala k rozumné cifře někde kolem třicítky. Vytřeseni celodenní jízdou po stezkách, které snad nelze ani silnicemi nazvat, hledáme místo k večernímu zabivakování. Ve vesničce Amboasary máváme rozdováděným dětem, které zažívají při průjezdu našeho terénního automobilu velkou, nezapomenutelnou událost a po pár kilometrech se rozhlížíme kde zastavit. Ujeli jsme asi pět kilometrů a vesnice není již dávno vidět. Všude v okolí roste mezi keři spasený trávník a kam oko dohlédne je pusto, liduprázdno. Několika naučenými tahy vyndáváme z hloubi zavazadlového prostoru stany. Už skoro poslepu a jakoby mimoděk je stavíme. Hladové žaludky s blízkou vidinu jídla - nutno podotknout, že jediného za den - zpívají árie. Konečně! Plechovka teplých sardinek a zjevně unavená bageta se rozdělí na tři díly. Tyto pidiporce spadnou do našich útrob bez větší odezvy. Čaje máme dost. A najednou! Odkudsi se začínají vynořovat tmavé siluety postav. Tři, pět, deset, dvanáct, patnáct. Z jejich gestikulace, hlasu i válečnické výbavy je jasné, že nepřišly jen tak na kus řeči. Atmosféra houstne, jelikož nikdo z nás není schopen reagovat na souvislý tok malgaštiny. Náš řidič Erik - Malgaš ovládající i francouzštinu a něco anglických slov, se snaží situaci řešit. Lesklá vypracovaná těla budí respekt sama o sobě natož pokud vám dvacet centimetrů od obličeje vydává bojový ryk kudrnatá hlava posazená na svalnatém krku. Tušíme, že vyhrocenou situaci tlumí Erik. Z ničehož nic naskáče všech patnáct Malgašů do našeho Range Roveru a Erik musí kamsi odvézt. Naprostá tma podtrhuje strašidelnou atmosféru. Všichni tři se asi poprvé na cestách bojíme. Černý humor se střídá s chvilkami obav o další vývoj situace. Žertovaná poznámka typu "Asi odjeli pro koření" nebo glosa mých hubenějších kolegů "Snad vědí z koho by byla nejlepší pečínka" mi v tomto momentě připadají jako neskutečně přiblblé. V naprostém tichu je snad slyšet i zrychlený tep našich srdcí. V dálce se ozval zvuk motoru. Kdo jiný by to tady byl než Erik! Reflektory prořízly tmu a polechtaly černou oblohu. S čím se asi vrací? Jede vůbec k nám? Obavy rozptyluje až sílící hluk.
Erik se vrátil s úsměvem na tváři. Unaven si sedá na rozprostřenou plachtu, zapaluje si cigárko a vypráví... „Malgaši od malá vesnic auto vidět ne, slyšet ale. Podívat se kdo. Když vidět Vazaha mít strach. Oni myslet, že Vazaha vesnicové ženy hlavu uříznout! Proto tady a chtít udělat to s vámi!“ Skvělá představa. Snažíme se vyzvědět, jestli je tahle obava podložena nějakým hrůzným činem z minulé doby nebo jde-li o nepopsatelný strach z bílého muže. Naštěstí se Erikovi podařilo přesvědčit domorodce, že jsme novináři, že pozorujeme přírodu, že nemáme žádné zlé úmysly a hlavně, že máme oficiální povolení k naší činnosti potvrzené ministerstvem z Antananariva. Řečí diplomatů se poslední informace nezakládala na pravdě, ale zřejmě strach prostého lidu před úřednickým šimlem přispěl k záchraně naší zdravé kůže. Erik odjel společně s rozdivočenými domorodci oznámit všechny skutečnosti náčelníkovi vesnice, který nám pak udělil osobní souhlas k přespání na jejich pozemku. Obvykle usínám s ještě nedopnutým látkovým spacákem, dnes nemohu zahmouřit oka a hlavou se mi honí spousta myšlenek. Chvilky radosti z jedné příhody se šťastným koncem, střídá svíravý pocit z dalších nepředvídatelných peripetií cestovatele. Již ráno pojedeme zase o kus dál, tentokrát bohatší o velké životní poznání.
HURIKÁN NEBO SARANČATA?
Cesta do Taolagnaro ubíhala líp než která jiná. Pominu-li občasný průjezd neutěšenou rádoby zemědělskou krajinou a asi stokilometrový úsek za Ampanihy, kdy i slušný terénní automobil má velké problémy, byla to asi nejzajímavější etapa naší výpravy. Trnitý buš nabývá trošku jiných podob než ten pod Toliarou a tak je zase co obdivovat a pozorovat. I tady jsou k vidění zástupci asi nejbizarnější madagaskarské čeledi Didiereaceae. Z porostu ční k nebi sloupy aluaudií, které nás už provázejí řadu dní. Poprvé tady vidíme i kvetoucí pachypodia honosící se rozevřenými sněhově bílými květy.
Při vjezdu do města se nám zdá, že jsme opustili Madagaskar. Čistě oblečení lidé korzují po ulicích, na místním fotbalovém hřišti se právě odehrává zřejmě důležitý zápas, kterému přihlíží několik set mladých lidí, míjíme mnoho moderních aut řízených Indy... Obrázky jak z jiného světa. Po tolika dnech v pustině jsme dorazili pravděpodobně do nejkrásnějšího madagaskarského města, které jsme doposud viděli.
Náš cíl cesty je na dosah ruky. Najít lokality s masožravými láčkovkami Nepenthes madagascariensis. Podle informací jaké máme by to neměl být problém, což se nám potvrzuje hned druhý den, ale nepředstavitelná vzdušná vlhkost v kombinaci s vysokou teplotou činí z každého pohybu namáhavý výkon. Láčkovky rostou skoro u silnice a procházka mezi nimi je nezapomenutelný zážitek. Jejich konvice jsou plné napadaného hmyzu. Rozkladem hmyzích těl si rostlina vylepšuje příjem živin, kterých se v půdě nedostává.
Cestou zpět nám popřálo štěstí a dostáváme se do migrujícího mraku sarančat. Chápu, že ne každý by tuhle příležitost kvitoval s potěšením, ale pro přírodovědce je taková šance těžko kdy opakovatelná. Domorodci tvrdí, že sarančata se přemnoží rok po té, kdy východní pobřeží Madagaskaru nezasáhnou hurikány přicházející skoro každoročně v měsíci dubnu. Hustota dospělých sarančat je v některých chvílích tak obrovská, že zakrývá horizont i pohled na nebe. Nikdo z nás nedokáže odhadnout jestli můžeme hovořit o stovkách miliónů nebo snad o miliardách jedinců. Místo na které migrující mrak dosedne se během několika hodin mění v měsíční krajinu bez takřka bez jediné živé rostlinky. V případě nedostatku rostlinné potravy jsme pozorovali i kanibalistické projevy. Po průjezdu auta zůstávaly stovky mrtvých dospělců na zemi a jejich těla posloužila za potravu těm, kteří měli větší štěstí a automobil je neusmrtil. Vesničané nám dokonce vyprávěli, že sarančata zkonzumovala nemluvně ležící v trávě.
Všichni dobře vědí, že po sarančatech přijde doba bídy a půstu, takže v době kdy jich je nadbytek, je chytají a vylepšují si jimi svůj jídelníček. Tělo, od kterého předem oddělí nohy a hlavu, obalí v maniokové mouce a osmaží na oleji. Vznikne tak křupavá pochoutka, kterou mají všichni ve značné oblibě.
Život je tady na první pohled příliš drsný - buď ničivý hurikán nebo nálet sarančat. I přesto by nikdo neměnil. Taolagnaro i jeho okolí je příliš krásné na to aby bylo možné ho na věky opustit.
TRADICE AŽ ZA HROB
Na nepříliš velké rozloze Madagaskaru žije vedle sebe osmnáct etnických skupin, které si podnes zachovávají své tradice a zvyky. Je to patrně způsobeno horšími komunikačními možnostmi. Cestovat po ostrově vyžaduje hodně času a trpělivosti a pro domorodce je často finančně nedostupné. Jednotlivé oblasti tak zůstávají stále poměrně izolované. Určitě v tom hraje roli i velká chudoba prostých lidí.
Díky tomu, že předci dnešních Malgašů přišli před téměř dvěma tisíci lety z indomalajské oblasti a po mnohá staletí na ně měli vliv také Afričané, mají řadu rysů jak asijských tak afrických. Každý Malgaš vypadá trochu jinak, určit typického Malgaše je nemožné. Dokonce lze dodnes pozorovat, že na lidech z východního pobřeží je vidět větší vliv Asie, na těch ze západu zase Afriky.
Prim na Madagaskaru hráli vždy Merinové. Žijí na náhorní plošině, tam kde se dnes rozkládá hlavní město. Z jejich středu se rekrutovali panovníci. Trochu jižněji žijí Betsileové, dřevořezbáři a zemědělci. Vezové při jihozápadním pobřeží se živí mořským rybolovem, Betsimisarakové na východním pobřeží jsou jejich sladkovodním protějškem.
Malgašové věří v posmrtný život a tak spousta jejich tradic se točí kolem pohřbívání a uctívání zemřelých. Na první pohled vás upoutá propastný rozdíl mezi malými polorozpadlými jednoduchými chýšemi či v lepším případě domky z nepálených cihel a na druhé straně velkými honosnými hrobkami z kvalitního betonu. Je to prý proto, že chýše jsou obydlím pouze dočasným, jen na dobu života, zatímco hrobka je napořád.
Asi nejzajímavější hroby mají Mahafalyové . Narazili jsme na ně několikrát v trnitém buši, někdy i daleko od vesnic. Častěji je ale staví na kopci hned za vesnicí. Jsou to stavby asi metr vysoké, o rozloze většinou pět krát pět metrů. Obvod tvoří betonová či kamenná zeď. Vnitřek je pak vyložen kamením sesbíraným často z obrovské plochy. Na vrcholu hrobky jsou pak vztyčeny dřevěné hole aloalo, které znázorňují výjevy vztahující se k životu zemřelého (podobné hole Sakalavů mají často erotické motivy). Kolem jsou poskládány lebky či jen rohy zebu. Jejich počet značí movitost zemřelého, jejich poloha pak jeho oblíbenost. Jestliže jsou rohy uloženy špičkami nahoru, byl zemřelý oblíben a jeho duch může navštěvovat vesnici. Pokud jsou špičky zabořeny směrem do hrobky, není přítomnost ducha zemřelého ve vesnici žádoucí, duch by se na hroty napíchl.
Famadihana je pro Evropana snad nejzvláštnějším zvykem Malgašů. Je to v podstatě exhumace, často i několik let po smrti. Dochází k ní tehdy, když se některému z příbuzných zjeví duch zemřelého a postěžuje si, že se mu stýská a jeho pohřební roucho se již rozpadlo. Tehdy se sejde rodinná rada a stanoví datum obřadu. Před vlastním obřadem přijdou vyslanci příbuzenstva k hrobce a oznámí zemřelému, že se bude konat famadihana. Aby se ostatní zemřelí nerozlobili, řeknou jim, že brzy dojde i na ně. Celou noc pak připravují jídlo pro slavnost – maso zebu, slepice a kuřata. Vše musí být jen vařené, cokoliv pečeného je zakázáno. Druhý den ráno sestoupí nejbližší příbuzní do hrobky, vyjmou ostatky a nad hlavami je vynesou ven. Obřadu přihlíží většinou celá vesnice a teď přichází okamžik, kdy všichni přítomní, jeden po druhém, zdraví zemřelého. Ten je pak odnesen do domu svých příbuzných, jeho ostatky jsou očištěny a zabaleny do nové honosnější látky. Dbá se o to, aby nebožtík byl s obřadem spokojen. Všichni se mu celý den věnují, zpívají mu, tančí a vyprávějí příběhy. Pak s ním jeho nejbližší obejdou celou vesnici, místa, která znal a ukáží mu i co je nového. Nakonec s ním třikrát obejdou hrobku, aby zabránili smrti dostat se ven, a uloží ho zpět.
Tento až neuvěřitelný obřad je na Madagaskaru velmi rozšířen, a to i přesto, že úřady omezili jeho pořádání na období sucha a také vydávají, pochopitelně za příslušný poplatek, povolení. Tradice je tak silná, že před časem začali bohatší domorodci využívat i leteckou dopravu, aby ukázali nebožtíkovi vzdálenější místa. Není divu, že se v leteckých pokynech objevil bod s následujícím zněním: Je zakázáno cestovat se svými mrtvými.
MĚSTO KRÁLŮ
Každý kdo měl příležitost navštívit jakékoliv neevropské hlavní město jistě potvrdí, že jde o zcela mimořádný zážitek. Jedinečnost všech těchto metropolí však bývá bipolární. Na jedné straně se zde většinou promítá kultura a historie daného národa spojená s řadou budov, památek, institucí. Najdeme zde honosná sídla a mnohdy služby či servis nefungující jinak v celé zemi. Bohužel, hlavní města však bývají obrázkem nepředstavitelné nuzoty a nedůstojného bytí tisíců mnohdy milionů obyvatel, kteří nezvládli pravidla života v lidské džungli. Antananarivo - Mekka všech malgašských národností je přímo učebnicovým příkladem výše popisovaného stavu.
Asi dvacet kilometrů od Tany jak zkracují Malgaši krkolomné jméno své metropole, se nachází městečko Ambohimanga - původní sídlo krále Merinů a sjednotitele celého Madagaskaru. Palác zřejmě nejvýznamnější postavy dějin ostrova je nepředstavitelně skromný a dá se soudit, že on sám nežil v o mnoho větším "přepychu" než prostý lid. Od lidu v pohradí se však lišil třeba délkou svého jména. Všichni mu říkali Andrianampoinimerina, což je silně zkrácená verze jeho pravého jména Andrianampoinimerinandriantsimitoviaminandriampanjaka. Jeho palác je dodnes velmi navštěvovanou památkou a jeho osoba příkladem rovnosti a spravedlnosti.
Sídlo minulých králů - palác Rova v hlavním městě lehl minulý rok popelem a dnes z něj zbyly pouze obvodové zdi. Je až příliš symbolické, že se nad městem plném lidské bídy a příšerných poměrů tyčí ohořelá stavba kdysi vzkvétajícího království.....
Lidé v Antananarivu nejsou běžní Malgaši, protože se snaží oprostit se od svých návyků, zděděných po předcích a odcházejí do města, kde neumějí žít. Bohužel, drtivá většina obyvatel hlavního města funguje stylem přeneseného způsobu života z vesnice, který se nedá ve stísněných podmínkách velkoměsta uplatnit. A proto je také Antananarivo takové, jaké je. Nefungující kanalizace, hromady tlejících odpadků, nepopsatelná špína, kouř z neseřízených motorů a do toho všeho žebrající děti, dospělí, starci, kapesní zloději, mumraj, hluk a odevšud doléhající bída. Zajímavé je, že Tana nemá žádnou luxusní čtvrť a honosné vily jsou často roztroušeny mezi chudinskými obydlími jen s tím, že okolo boháčova sídla je vysoký zděný plot.
Scény jak ze špatného filmu. Je lepší se Taně buď vyhnout a nebo si přivyknout a žít v ní déle. Nejhorší varianta potkala asi nás. Tři poslední dny před odletem v Taně! Natěšeni na své blízké po dvouměsíční cestě, téměř bez peněz v pokoji nejnuznějšího hotelu a na ulici zase v deprimujícím prostředí.
Ovšem i v Taně jsou místa kde se člověk cítí lépe a bez starostí. Pár zahrad soukromých hotelů, zoologická a botanická zahrada. Do odletu zbývá jen pár hodin a poslední tři dny v hlavním městě už jsou jen minulostí, na kterou snad brzy zapomeneme. Celý život však budeme vzpomínat na unikátní, fascinující přírodu a na krásné zážitky z čarokrásného ostrova Madagaskaru.
OHROŽENÉ DĚDICTVÍ
Má vůbec Evropan morální právo vyjadřovat se k ochraně přírody kdekoliv v Africe či v jiných zemích, kam jeho prodloužená ruka zasáhla a výrazně ovlivnila další vývoj v oblasti? Madagaskar patří totiž mezi státy, kde se vliv Evropanů projevil víc než kde jinde. Jednotlivé koloniální vlády se pak zasadily o určitou změnu prostředí nejen těžbou přírodních zdrojů, ale také nepřímo zvýšením počtu obyvatelstva. To je zřejmě největší problém ostrova. Asi každému je již zřejmé, že madagaskarská příroda nemá srovnání co do počtu endemických druhů a čeledí, ale také to, že je nesmírně křehká a snadno zranitelná. Tropické deštné lesy zmenšily svou rozlohu o více než 75 % a jak vyplývá z posledních průzkumů celých padesát procent z celkové ztráty připadá na posledních čtyřicet let. Na devastaci mají jistě velký podíl některé evropské těžařské společnosti, ale samotní domorodci vyvíjejí na lesy tak velký tlak, že úbytek původních ploch je každoročně dobře zaznamenatelný. Dřevní hmotu přemění v milířích na dřevěné uhlí, které v domácnostech prakticky stoprocentně nahrazuje hnědé uhlí či zemní plyn. Odlesnění nejen, že přímo ohrožuje osud některých druhů rostlin a živočichů, ale podílí se také negativně na změně klimatu lokality. Svahy bez rostlinného pokryvu podléhají účinkům vodní eroze a tak není vzácností, že celé části kopců odnese voda do moře. Často se stává, že destrukci podlehne i asfaltová silnice a strhnuté úseky musíte objíždět i několik hodin po ještě méně kvalitních cestách.
Nedaleko biologicky velmi známého místa Perinetu existují sídla a sklady některých dřevařských firem. Osobně jsme navštívili vedení jedné francouzské společnosti a vzhledem k přísným pravidlům a nařízením malgašské vlády jsme dokonce nabyli dojmu, že takto sledované podniky napáchají menší škody než soustava vesnic, kde se organizovaně vyrábí dřevěné uhlí pro směnný obchod.
Tisíce hektarů původních ploch ať již lesů nebo trnitého buše změnily svu tvář zcela k nepoznání. Tam kde došlo k vykácení lesa byl porost často nahrazen nepůvodními druhy blahovičníků (Eucalyptus), které potřebují dosti lidské péče do té doby než budou pokáceny. V aridních oblastech na jihu ostrova je situace s introdukovanými druhy daleko složitější. Šíří se totiž už bez kontroly člověka. Zřejmě Evropané si přivezli s sebou na ostrov možná jako okrasné či jako užitkové, některé druhy kaktusů z amerického kontinentu. Opunciím i cereusům se v suchých podmínkách neobyčejně daří a ze záměrně osázených ploch se už "rozprchly" do původních porostů, které na některých lokalitách dosti utlačují.
Většina ploch, které jsou doposud biologicky cenné, je dnes podchycena mezinárodními ochranářskými organizacemi. Asi největší vliv má v zemi Světový fond na ochranu divoké přírody WWF známý svým znakem s pandou velkou v trojúhelníku. Všichni už dobře vědí, že pracovat na záchraně jednoho druhu je sysifofská práce končící většinou bez valného úspěchu. Směr a strategie dnešní ochranářské politiky na ostrově, ale i jinde ve světě, jsou jednoznačné. Zachránit přírodní prostředí ve kterém druh žije, zachovat jeho původní lokalitu. Teprve tento model má význam v celosvětovém ochranářském úsilí. Madagaskarská příroda si zaslouží pozornost jako cenné dědictví.
pondělí 14. dubna 2008
Kácení deštných pralesů
Ohrožená Amazonie
Světové pralesy mizí znepokojujícím tempem. Ze všech původních pralesů je amazonský deštný prales největší a co se týče množství živých druhů také nejrozmanitější. Amazonie je též domovem 20 milionů lidé včetně 400 různých přírodních národů. Budoucnost Amazonie záleží na tom, jakou budoucnost připravíme těm, kdo mají v pralese svůj domov.
Vezmeme-li v úvahu obrovský rozsah těžby a každoroční požáry, které Amazonii devastují posledních 30 let, je možná překvapující, že 85 procent původního deštného pralesa zůstává zatím stále ještě nedotčeno. Avšak jen za minulý rok padlo za oběť ilegálnímu kácení, požárům, těžbě a mýcení za účelem získání půdy 20 000 čtverečních kilometrů pralesa.
Jedno z největších nebezpečí, kterému dnes amazonský deštný prales čelí, je ilegální a destruktivní těžba vzácného dřeva.
Hnán snahou o levnou dodávku mahagonu a dalších topických dřev doma i v zahraničí, představuje ilegální obchod dřevem hlavní faktor při ničení pralesa. Samotná brazilská vláda odhaduje, že celých 80 procent veškeré těžby dřeva v Amazonii je ilegální. Ze dřeva, které se v Amazonii vytěží, je navíc celých 70 procent zničeno na pilách a drtičkách, kde končí jako nepoužitelný odpad nebo piliny
Avšak těžba dřeva je jen začátek. Vybudováním cest a silnic do nitra pralesů otevírá dřevařský průmysl dveře další exploataci. Ruku v ruce s ním pokračuje mýcení pralesa pro získání půdy pro zemědělské účely, lov, fuel wood gathering a těžbu nerostů.
V posledních deseti letech se v Brazílii učinil k ochraně Amazonie jen malý pokrok. V lednu vláda dokonce oznámila plán, jehož realizace by přišla na 40 miliard dolarů, a který by velké části pralesa proměnil v dálnice, území, na něž by byly uděleny dřevařské koncese a oblasti průmyslového rozvoje.
Vědci předpovídají, že tento plán, nazývaný "Avança Brasil" (Zlepšená Brazílie), povede ke zničení a ztrátě 33 až 42 procent brazilské části amazonského deštného pralesa. Dokonce i kdyby brazilská vláda a průmysl sehnaly pouze část prostředků nutných pro uskutečnění tohoto megalomanského projektu, dává návrh tušit, jaký je současný přístup vlády k ohroženému pralesu, národům i zvířatům, které v něm žijí.
Jak se těžařské firmy posouvají dále a dále do nitra pralesů, ohrožuje tento tlak samotnou existenci mnoha národů a původních kultur. Je nasnadě, že mnoho těchto kultur, zvířat i rostlinných druhů může být navždy ztraceno.
Ačkoliv brazilský zákon deklaruje úplnou ochranu teritorií původních národů, zatím pouze polovina území těchto indiánských kmenů byla vyznačena. Indiáni kmene Deni již 20 let čekají, až jejich uzemí bude řádně ohraničeno.
Jejich země je nyní ohrožena ilegální těžbou, takže Deniové vzali kontrolu nad demarkačním procesem do vlastních rukou. V září a říjnu 2001 Deniové podniknou fyzické ohraničení svého území. Avšak mnoho dalších původních národů zůstává i nadále ohroženo.
Deštné pralesy jsou kriticky ohroženy.
Mnoho rostlin, zvířat i kultur původních národů, jenž žijí v pralesích, je nyní ohroženo. Ale záleží i na nás. Jestliže nyní donutíme světové vlády k akci, budeme mít poslední šanci zachránit naše původní deštné pralesy a život, který je na nich závislý.
PROBLEMATIKA KÁCENÍ TROPICKÝCH PRALESŮ
Strom /8,6kB/ Mizení tropických deštných pralesů, domova pro více jak polovinu živočišných druhů na Zemi, je zřejmě nejvíce patrná ekologická pohroma, které čelíme. Každým rokem je zničena oblast tropických pralesů, která je větší než velikost státu New York. Toto způsobuje masivní vymírání živočišných druhů. Mnoho vědců věří, že současné kácení tropických pralesů ve velkém měřítku způsobuje oteplování Země a to může mít za následek zvýšení mořské hladiny a záplavy největších přístavních měst. A co víc, kultura a "místa pro život" mnoha miliónů lidí žijících v pralese jsou ničeny a ohroženy kácením a zabíráním půdy.
Mezi největší důvody odlesňování patří pěstování dobytka, získávání dřeva, těžba nerostných surovin a velkoplošné projekty jako budování komunikací a vodních přehrad pro výrobu energie. Mnoho těchto aktivit je podporováno vládami, aby byl vidět tak zvaný "pokrok". Je to jeden ze způsobů řešení jejich ekonomických problémů, díky mezinárodnímu zájmu kácet pralesy pro využití nerostného bohatství na území tropických pralesů.
CO JSOU TROPICKÉ PRALESY?
# Tropické pralesy jsou lokalizovány v pásu okolo rovníku, celkově mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha. Tyto pralesy, nacházející se v Latinské Americe, jihovýchodní Asii a Africe, jsou nejstarším kontinuálním ekosystémem na světě, některé jsou staré 100 milionů let. Přestože zabírají pouze 6% zemského povrchu, žije v nich nejméně polovina živočišných druhů na zemi (na světě žije 5 - 30 milionů druhů). Nejbohatší z tropických pralesů po biologické stránce jsou takové pralesy, které dosahují vysokých průměrných srážek. Největší takováto oblast leží v Amazonském regionu v Jižní Americe. Pouze v tropických pralesech nalezneme 90% primátů světa (mimo lidí), stejně jako 2/3 všech známých rostlin, 40% dravců a 80% hmyzu na světě. Na 10 ha deštného pralesa může růst více druhů stromů, než v celé Severní Americe. Mnoho z produktů běžně užívaných v moderní společnosti pochází z tropů. Mezi ty patří: průmyslové produkty jako kaučuk, esenciální oleje a latex
# potraviny jako banány, rýže, citrony, ořechy, čokoláda
# léky
DŮSLEDKY KÁCENÍ PRALESŮ
Cena a důležitost tropických pralesů nemůže být jednoduše měřena ekonomickým pohledem podle toho, co produkují. Nejenže jsou jakýmsi "skladem" různých živočišných druhů a vědeckých objevů, tropické pralesy hrají životní roli v globálním a lokálním klimatu. Důsledky ničení pralesů zahrnují:
Kácení pralesů /7,1kB/16kB Globální oteplování - oxid uhličitý a jiné plyny vpuštěné do atmosfery při hoření fosilních paliv a při hoření tropických pralesů zachytí teplo reflektované ze zemského povrchu a způsobí stupňové oteplení atmosfery. Toto oteplení způsobí zvýšení mořské hladiny a posunutí klimatických zon. (Nazýváno jako Greenhouse effect). Důsledky těchto změn mohou zahrnovat záplavy největších přímořských měst a naopak sucha v obilném pásu Severní Ameriky. 20% oxidu uhličitého z toho množství, co vyprodukoval člověk, se do atmosféry dostalo spalováním pralesů.
Ubývání živočišných druhů - ničení pralesů znamená ohrožení jednoho druhu rostliny a živočicha denně. Tato znepokojující skutečnost znamená i úbytek důležitých zdrojů potravy, lékařských a průmyslových rostlin - produktů. Komplexní vztahy mezi živočišnými druhy, zejména v globálním měřítku, nejsou dokonale objasněny, ale někteří biologové přirovnávají každý ohrožený druh jako další nýt chybějící na letadle. Každý může jednoduše předvídat, jaké bude mít důsledky ztráta příliš mnoha nýtů.
Roztržení ekologického cyklu - na lokální úrovni regulují tropické pralesy cyklus vody jako přírodní mechanismus pro tvorbu a absorpci deštné vody. Jejich zničení znamená rozkol v cyklu, což způsobí větší extrémy v klimatických podmínkách jako jsou sucha a záplavy. Odlesňování také vede k erozi půdy a náplavě řek a oceánů. Náplavy mohou zničit zásobárny pitné vody a také zahubit některé mořské živočichy, např. korály.
Úbytek kultury lidí žijících v pralesích - odhadovaných 140 milionů lidí jsou přímo ohroženi. Jenom v Brazílii bylo v první polovině tohoto století vyhubeno 87 indiánských národů. Jsou ignorována základní lidská práva, ale často i samotná existence těchto lidí. K ohroženým kmenům patří indiáni Amazonie a Střední Ameriky, Pygmejové centrální Afriky, Penakové na Borneu, Batakové na Filipínách atd. Kmenové skupiny jsou stlačeny, musely opustit místa kvůli kácení. Jejich životní styl od lovce a sběrače se mění k farmářství, přičemž mnoho lidí žilo v pralesích bez ohrožení ekosystému po generace.
DŮVODY ODLESNĚNÍ
Důvodů je celý komplex a zahrnuje to i vládu, soukromé a vojenské zájmy na úrovni jednoho či mnoha národů. Rozvojové národy, které čelí problémům jako rapidně rostoucí populace, se dívají na pralesy jako na zdroj, jak získat kapitál a tím zlepšit celou situaci. Nedávné odhady zjistily, že každý rok je zničeno nebo vážně narušeno 25 milionů ha tropických pralesů. To znamená, že každou minutu je ztraceno 117 akrů. Následující důvody jsou toho příčinou:
Obchodování se dřevem je zodpovědné za přibližně 25% odlesnění, komerční těžba dřeva je po vypalování nejvýznamnějším faktorem ničení tropických pralesů. Jenom zlomek dříví je obráběn takovým způsobem, který by byl ekologicky únosným. Nátlak obchodování se dřívím je větší než samotná oblast, kde jsou stromy poráženy, protože silnice otevírají nepřístupné pralesy i farmářům a chovatelům dobytka.
Chov dobytka - nejméně 7.700 čtverečních mil pralesů ročně ubyde na úkor chovu v Latinské Americe. Ve Střední Americe pastviny získané z pralesů produkují hovězí maso pro domácí spotřebu i pro vývoz, produkují žrádlo pro zvířata a hovězí maso pro fast food hamburgery. V mnoha případech byl chov podpořen vládou formou nižších daní a pomocí zahraničních bank.
Odvážení stromů z pralesa /8,4kB/23kB Mezinárodní půjčky - velké finanční instituce jako např. World Bank používají daňové peníze z USA a ostatních zemí pro zásobování velkoplošných projektů v zemích pralesů. Řeky v Evropě jsou téměř zastavěné přehradami a odpor evropské veřejnosti vůči gigantickým vodním dílům typu "Gabčíkovo" roste rok od roku. Zadlužené rozvojové země, kterým jsou ochotné mezinárodní finanční instituce poskytnout úvěry na budování dalších ekonomicky nesmyslných a ekologicky nebezpečných megaprojektů, odlehlé území obydlené jen hrstkou "primitivních" domorodců, které není problém v případě potřeby přesídlit, představují pro naše projektanty a budovatele vodních děl poslední oblasti na Zemi, kde mohou takováto díla realizovat. Např. Brazilie se naproti jednoznačně prokázaným závažným ekologickým dopadům z dosavadní výstavby velkých vodních děl chystá do roku 2010 vybudovat dalších 145 velkých přehrad. Pokud budou postavené, kolem 25 milionů ha tropického pralesa bude zatopeno a půl milionu tradičních obyvatel bude vysídleno ze svých původních území. Dále to zahrnuje těžební projekty, plantáže užitkových rostlin a exotických stromů, kolonizaci, výstavbu silnic, které otevírají možnost nekontrolovatelné činnosti osadníků a různých spekulací s půdou. Spousta těchto projektů již padla, protože se vždy něco podcenilo. Stále ignorujíce životní prostředí tyto projekty prohlubují dluhy mnoha rozvojových států.
Přesun zemědělství - miliony lidí kácejí své živobytí tím, že budují farmy v pralesích. Řízeni vládou a bídou zkoušejí praktikovat různé zemědělské metody nevyhovující tropické půdě. Jejich výroba se často sníží již po několika málo letech, což je nutí vykácet další stromy a vše začíná znovu. Před 30 lety žili v jihovýchodní Brazílii, která je nejúrodnější oblast země, miliony drobných zemědělců a byli díky intenzivnímu obdělávání půdy zcela soběstační v produkci potravin. Díky expanzi pěstování soji na velkofarmách přišly miliony lidí o práci. Mnozí byli donuceni přestěhovat se do oblasti pralesů, které museli vypálit, aby získali půdu. V málo úrodných pralesních půdách se však živiny po několika letech obdělávání vyčerpají. Zemědělci se musí přemísťovat stále dále do pralesů a vypalovat nové a nové plochy. Podobné důsledky jako pěstování soji má i pěstování jiných plodin na export. Převážná většina těchto plodin jako káva, kakao, banány, ananasy a další se pěstují na plantážích založených na místě vykácených pralesů.
Dřevo jako palivo - v mnoha zemích se suchými tropickými pralesy, hlavně v Africe, se dřevo používá při vaření nebo topení. Důsledky... /6,4kB/15kB Tato situace poukazuje na potřebu adresovat problémy bídy, populačního tlaku, zemědělských metod a životního prostředí ve sjednoceném pohledu.
Mezinárodní zájmy - osud tropických pralesů často leží v rukách mocných cizích společností, které se snaží co nejvíce využít to, co leží pod stromy. Od Střední Ameriky po jihovýchodní Asii srovnaly mezinárodní společnosti se zemí pralesy kvůli ovoci, papíru a těžbě surovin. Mezi tyto společnosti patří např. Mitsubishi Corporation, Hyundai, Sharp, Canon, aj.
Ilegální drogy - produkce ilegálního kokainu a opia také napomáhají k odlesňování, hlavně v Latinské Americe.
PŘIBLÍŽENÍ SE K PROBLÉMU
Snahy o zachování tropických pralesů vzrostou, až budou plně pochopeny ty faktory, které řídí současné odlesňování. Ne pouze jedno přiblížení bude stačit k vyřešení tohoto problému, ale některé taktiky vyjmenují. Ustanovení o chráněných územích ve formě parků a rezervací je jeden typ strategie. Území bude silněji hájeno skupinou původních obyvatel, kteří mají přímý zájem na zachování integrity pralesů. Nicméně velká území mohou být uchráněna jen skrze politickou a ekonomickou reformu.
Konzumní kampaň - jako výsledek bojkotu, Burger king souhlasil s tím, že přestane používat hovězí maso z tropických pralesů v hamburgerech. Tato kampaň donutila mnoho obchodníků přestat používat nevhodně zpracované dřevo z pralesů. Otevřelo to také diskusi v Evropě o daních z dovážených tropických produktů, aby se zlepšily fondy pro managament pralesů. Důsledky... /6,6kB Konzumní kampaň však musí být sjednocena s celou strategií tropických pralesů, aby mohla být skutečně účinná.
Vymezené oblasti, kde se oficiálně smí kácet a oblasti pro původní obyvatelé pralesů.
Hnutí - mezinárodní pozornost vzbudila hnutí původních obyvatel pro ochranu tropických pralesů, některým se dokonce podařilo omezit obchod se dřevem. Žel ani oficiální rezervace neubrání pralesy jako např. v Brazílii, kde kmenové skupiny stále bojují proti invazím těžbařů a dřevorubců.
Národní parky - tam je lidská činnost omezena na minimum, často však národní parky existují pouze na mapách.
DODATKY K PROBLÉMU DEŠTNÝCH PRALESŮ
Biodiverzita - druhová rozmanitost. Co vlastně prales v sobě skrývá? Miliony druhů rostlin a živočichů, z nichž některé už byly popsány a některé dokonce vědci poznali natolik, že se díky nim dá léčit rakovina anebo nasytit nenasytná Evropa.
Amazonie - nejucelenější a dosud ne příliš zdevastovaný kus naší planety, kam zamířily světové gigantické společnosti typu Mitsubishi (pro dřevo, které přece nikomu nepatří) a Coca Cola (investovat do půdy, kde místo pralesa mohou růst přeci banány a kakao). "Že tam žijí lidé? Jsou to divoši, které je stejně potřeba zkultivovat. V městských slumech se stanou šťastnými spoluobyvateli našeho civilizovaného světa."
Afrika - rychle ubývající několik desítek milionů let starý prales, vyvážený v podobě klád exotického dřeva do Evropy. Rovněž k nám do zemí českých míří ročně několik tisíc kubíků téměř nezpracovaných kmenů, kvůli nimž bylo pokáceno několikrát více stromů "méně kvalitních" a zanikl tak obrovský a nesmírně cenný kus nedotčeného pralesa.
Malajsie - nepříliš demokratický, o to více zkorumpovaný stát, který hodlá stát se rozvinutým za cenu přeměny krásných pralesů v holiny, někdy také plantáže exkluzivních plodin či rychle rostoucích a ještě rychleji ždímajících půdu - eukalyptů. Do roku 2 000 v malajském státě Sarawak snad už nebude co těžit a tak se konečně "spokojené" rodinky domorodých kmenů Penan, Ibah či Kajan usadí v moderních panelových budovách anebo v méně moderních zato stejně civilizovaných slumech moderních velkoměst.
Důvody ničení - dokud jsme nebyli závislí na dovozu levných produktů z tropických zemí, nebylo ani nutné pralesy těchto zemí ničit. "Těžko však lze nepodporovat přeměnu pralesa na plantáže kakaa či kávy, když obě tyto plodiny jsou natolik důležité pro náš blahobyt. Rovněž pěstování sóji na ohromných územích brazilského jihu, nutící drobné rolníky vzdát se půdy a zamířit do brazilských pralesů Rhodonie, nezbytně potřebuje evropský skot."
7,5kB/18kB Těžba nerostů a přehrady - obrovité projekty, dobře známé i u nás jako stavby socialismu, vznikají jeden po druhém ve všech rozvojových zemích prahnoucích po blahobytu Ameriky a Evropy a nenávratně ničí v těchto zemích i obrovská území pralesů a rovněž lidi v nich žijících, kteří se nestíhají stěhovat do velkoměstských krabic. A k čemu tolik energie? Odněkud Evropa a USA přece hliník a železnou rudu brát musí.
Lesní požáry v Brazílii
Snímek v přirozených barvách ze skeneru MODIS (Moderate-resolution Imaging Spectroradiometer) umístěného na družici TERRA z počátku května roku 2001 ukazuje oblast řeky Xingu v brazilské části Amazonie. Na snímku jsou patrná oblaka kouře pocházející z lesních požárů, které jsou na snímku vyznačeny červeně. Plochy původního lesa mají tmavě zelenou barvu, plochy vytěžené jsou na snímku světle zelené až hnědé. V této oblasti je vypalování lesa hlavním způsobem zíszávíní nové zemědělské půdy. Požáry jsou zakládány především v období od července do září, přesto blo možno na tomto snímku z počátku května identifikovat více jak 20 ohnisek požárů. Na snímcích z termální časti spektra vytvořených skenerem MODIS je možné ohniska požárů přímo lokalizovat
(Image courtesy Jacques Descloitres, MODIS Land Rapid Response Team)
POžáry v Los Alamos
Tato dvojice snímků ukazuje rozdílné možnosti lokalizace ohnisek lesních požárů na snímcích požízených v různých intervalech spektra. Na horním snímku, který byl pořízen ve viditelné části spektra, jsou základní druhy porvrchů zobrazeny v přirozených barvách a je na něm patrný především oblak kouře. Dolní z dvojice snímků byl vytvořen jako nepravě barevná syntéza ze snímků z blízké infračervené části spektra. Povrchy, které mají teplotu výrazně vyšší než je běžná teplota - v tomto případě ohniska požárů, lze na infračervených snímcích dobře loklaizovat. Zde jsou znázorněny červenou barvou. Přesná lokalizace ohnisek požárů na snímcích výrazně pomáhá při likvidaci požárů.
Yellowstonskz NP na radaorvem snimku
Protože na odlesněných plochách dochází k výrazně změně drsnosti povrchu a také ke změně vlhkostních poměrů, lze k monitorování rozsahu oldesněných ploch využít i radarových snímků. Yellowstone National Park je nejstarším národním parkem ve Spojených Státech. V roce 1988 byl postižen mohutným požárem. Radarový snímek pořízený z raketoplánu Endeavour zachycuje situaci po šesti letech. Snímek vlevo byl pořízen syntetickým radarem SAR pracujícím v L pásmu (vlnová délka 24 cm) s VH polarizací dne 2. října 1994 a zachycuje plochu přibližně 45 x 71 km. Snímek vpravo je mapou vytvořenou z radarového obrazového záznamu pořízeného v C pásmu ( vlnová délka 6 cm) a mapuje množství zelené hmoty (váhu biomasy v tunách na hektar). Mapa vznikla na základě empiricky odvozených vztahů mezi radarovým snímkem a pozemními měřeními a pozorováními. Modrou barvou jsou podány vodní plochy. Ostatní plochy představují bezlesé povrchy s množstvím biomasy do 4 t/h (hnědá barva) Lesy, které nebyly poškozeny požárem znázorněné zelenou barvou jsou charakerizovány množstvím biomasy více jak 35 t/h. Na radarovém snímku vlevo je plocha jezera v dolní části podána téměř černou barvou. Bylo zjištěno, že postupná obnova lesa těsně koreluje s intenzitou požáru a také s půdními podmínkami.
Yellowstone National Park - Landsat 7
Pro srovnání lze uvést snímek Yellowstonského národního parku požízený družicí LANDSAT 7 v polovině července roku 1999. Na nepravě barevné syntéze vytvořené z pásem 5 (R) 4 (G) a 2 (B)
Amazonie
Amazonská pánev se rozkládá na více než 6,7 mil km2 v sedmi státech. Téměř 70% leží v Brazílii. Na území Brazílie
je asi 30% tropického deštného pralesa, který na Zemi zbývá. Amazonie produkuje asi 20% zemského vzduchu. Tropické podnebí má za důsledek teplo a vlhko, každý den prší. Srdcem pralesa protéká nejdelší a nejvodnatější řeka světa Amazonka. V pralese žije 17 původních brazilských etnik. V Amazonii se skrývá množství vzácných rostlin živočichů, které jinde nenajdeme. Zvířata, která žijí v brazilských pralesech jsou například tato: kolibřík, anakonda, sklípkan, tapír, jaguár, tukan… Vzácné stromy (mahagon, eben) vyhledávají zemědělci a lidé, kteří se živí těžbou dřeva. Stromy stejného druhu jsou od sebe tak vzdálené, že kvůli jednomu stromu i desítky m2 pralesa, aby se k němu dostali. A dřevo které nepotřebují prostě spálí, proto se stala Brazílie jedním z největších producentů skleníkových plynů. Brazilská vláda zakázala kácet stromy, přesto se ale kácejí, protože lidé ve vyspělých státech jsou ochotni za to zaplatit hotový balík. A my se ptáme proč? Protože si myslí, že jsou něco víc, když mají skříňku, tak drahou jako levnější auto. Nelegálně těžařské firmy kácejí lesy a dostávají za to peníze. Půda je drahá a je velmi důležitá. I proto během tří desítek let zahynuly v bojích o půdu stovky lidí. Zbytek žije v nejistotě a strachu. Dorothy Stangová veřejně vystupovala proti kácení pralesa. Byla pro rodinné farmy, které žijí z půdy v harmonii s lesem. Stangová viděla, že v Amazonii je ochrana životního prostředí neoddělitelně spjata s ochranou lidských práv. „Smrt lesa, je naše smrt,“ říkala svým stoupencům. Její poslední mise, záchrana odlehlého pozemku známého jako pozemek číslo 55, skončila ráno 12. února 2005, kdy se na opuštěné lesní cestě proti drobné třiasedmdesátileté řádové sestře postavili dva ozbrojení muži. Stangová ozbrojencům připomněla, že ta půda není jejich a že nemají právo měnit ji v pastvinu pro dobytek. „Vy nemáte ráda maso?“ zeptal se posměšně jeden z útočníků. „Ne tolik, abych kvůli němu ničila prales,“ odpověděla. „Když se tento problém nevyřeší dnes, nevyřeší se nikdy.“ Stangová viděla jak sahá po zbrani. Otevřela svou bibli a začala číst z Matoušova evangelia kapitoly páté: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Když chtěla odejít. Jeden z mužů zvedl revolver a stiskl spoušť. Dorothy Stangovou, která zasvětila svůj život záchraně pralesa, zabili, protože se snažila zastavit rančery při odlesňování půdy. Za minulých 40let bylo vykáceno 20% pralesa. Což je víc než za 450let od počátku evropské kolonizace. Vědci varují, že jestli budeme kácet pralesy pro farmaření, nebo kvůli vzácným stromům, bude za 20let 40% Amazonie zničeno a dalších 20% znehodnoceno. Během těch pár minut, co jste četli tento článek, byla zničena plocha brazilského pralesa o rozloze 200 fotbalových hřišť. A teď graf, který vám ukáže, ve kterých státech je největší poptávka po
Světové pralesy mizí znepokojujícím tempem. Ze všech původních pralesů je amazonský deštný prales největší a co se týče množství živých druhů také nejrozmanitější. Amazonie je též domovem 20 milionů lidé včetně 400 různých přírodních národů. Budoucnost Amazonie záleží na tom, jakou budoucnost připravíme těm, kdo mají v pralese svůj domov.
Vezmeme-li v úvahu obrovský rozsah těžby a každoroční požáry, které Amazonii devastují posledních 30 let, je možná překvapující, že 85 procent původního deštného pralesa zůstává zatím stále ještě nedotčeno. Avšak jen za minulý rok padlo za oběť ilegálnímu kácení, požárům, těžbě a mýcení za účelem získání půdy 20 000 čtverečních kilometrů pralesa.
Jedno z největších nebezpečí, kterému dnes amazonský deštný prales čelí, je ilegální a destruktivní těžba vzácného dřeva.
Hnán snahou o levnou dodávku mahagonu a dalších topických dřev doma i v zahraničí, představuje ilegální obchod dřevem hlavní faktor při ničení pralesa. Samotná brazilská vláda odhaduje, že celých 80 procent veškeré těžby dřeva v Amazonii je ilegální. Ze dřeva, které se v Amazonii vytěží, je navíc celých 70 procent zničeno na pilách a drtičkách, kde končí jako nepoužitelný odpad nebo piliny
Avšak těžba dřeva je jen začátek. Vybudováním cest a silnic do nitra pralesů otevírá dřevařský průmysl dveře další exploataci. Ruku v ruce s ním pokračuje mýcení pralesa pro získání půdy pro zemědělské účely, lov, fuel wood gathering a těžbu nerostů.
V posledních deseti letech se v Brazílii učinil k ochraně Amazonie jen malý pokrok. V lednu vláda dokonce oznámila plán, jehož realizace by přišla na 40 miliard dolarů, a který by velké části pralesa proměnil v dálnice, území, na něž by byly uděleny dřevařské koncese a oblasti průmyslového rozvoje.
Vědci předpovídají, že tento plán, nazývaný "Avança Brasil" (Zlepšená Brazílie), povede ke zničení a ztrátě 33 až 42 procent brazilské části amazonského deštného pralesa. Dokonce i kdyby brazilská vláda a průmysl sehnaly pouze část prostředků nutných pro uskutečnění tohoto megalomanského projektu, dává návrh tušit, jaký je současný přístup vlády k ohroženému pralesu, národům i zvířatům, které v něm žijí.
Jak se těžařské firmy posouvají dále a dále do nitra pralesů, ohrožuje tento tlak samotnou existenci mnoha národů a původních kultur. Je nasnadě, že mnoho těchto kultur, zvířat i rostlinných druhů může být navždy ztraceno.
Ačkoliv brazilský zákon deklaruje úplnou ochranu teritorií původních národů, zatím pouze polovina území těchto indiánských kmenů byla vyznačena. Indiáni kmene Deni již 20 let čekají, až jejich uzemí bude řádně ohraničeno.
Jejich země je nyní ohrožena ilegální těžbou, takže Deniové vzali kontrolu nad demarkačním procesem do vlastních rukou. V září a říjnu 2001 Deniové podniknou fyzické ohraničení svého území. Avšak mnoho dalších původních národů zůstává i nadále ohroženo.
Deštné pralesy jsou kriticky ohroženy.
Mnoho rostlin, zvířat i kultur původních národů, jenž žijí v pralesích, je nyní ohroženo. Ale záleží i na nás. Jestliže nyní donutíme světové vlády k akci, budeme mít poslední šanci zachránit naše původní deštné pralesy a život, který je na nich závislý.
PROBLEMATIKA KÁCENÍ TROPICKÝCH PRALESŮ
Strom /8,6kB/ Mizení tropických deštných pralesů, domova pro více jak polovinu živočišných druhů na Zemi, je zřejmě nejvíce patrná ekologická pohroma, které čelíme. Každým rokem je zničena oblast tropických pralesů, která je větší než velikost státu New York. Toto způsobuje masivní vymírání živočišných druhů. Mnoho vědců věří, že současné kácení tropických pralesů ve velkém měřítku způsobuje oteplování Země a to může mít za následek zvýšení mořské hladiny a záplavy největších přístavních měst. A co víc, kultura a "místa pro život" mnoha miliónů lidí žijících v pralese jsou ničeny a ohroženy kácením a zabíráním půdy.
Mezi největší důvody odlesňování patří pěstování dobytka, získávání dřeva, těžba nerostných surovin a velkoplošné projekty jako budování komunikací a vodních přehrad pro výrobu energie. Mnoho těchto aktivit je podporováno vládami, aby byl vidět tak zvaný "pokrok". Je to jeden ze způsobů řešení jejich ekonomických problémů, díky mezinárodnímu zájmu kácet pralesy pro využití nerostného bohatství na území tropických pralesů.
CO JSOU TROPICKÉ PRALESY?
# Tropické pralesy jsou lokalizovány v pásu okolo rovníku, celkově mezi obratníkem Raka a obratníkem Kozoroha. Tyto pralesy, nacházející se v Latinské Americe, jihovýchodní Asii a Africe, jsou nejstarším kontinuálním ekosystémem na světě, některé jsou staré 100 milionů let. Přestože zabírají pouze 6% zemského povrchu, žije v nich nejméně polovina živočišných druhů na zemi (na světě žije 5 - 30 milionů druhů). Nejbohatší z tropických pralesů po biologické stránce jsou takové pralesy, které dosahují vysokých průměrných srážek. Největší takováto oblast leží v Amazonském regionu v Jižní Americe. Pouze v tropických pralesech nalezneme 90% primátů světa (mimo lidí), stejně jako 2/3 všech známých rostlin, 40% dravců a 80% hmyzu na světě. Na 10 ha deštného pralesa může růst více druhů stromů, než v celé Severní Americe. Mnoho z produktů běžně užívaných v moderní společnosti pochází z tropů. Mezi ty patří: průmyslové produkty jako kaučuk, esenciální oleje a latex
# potraviny jako banány, rýže, citrony, ořechy, čokoláda
# léky
DŮSLEDKY KÁCENÍ PRALESŮ
Cena a důležitost tropických pralesů nemůže být jednoduše měřena ekonomickým pohledem podle toho, co produkují. Nejenže jsou jakýmsi "skladem" různých živočišných druhů a vědeckých objevů, tropické pralesy hrají životní roli v globálním a lokálním klimatu. Důsledky ničení pralesů zahrnují:
Kácení pralesů /7,1kB/16kB Globální oteplování - oxid uhličitý a jiné plyny vpuštěné do atmosfery při hoření fosilních paliv a při hoření tropických pralesů zachytí teplo reflektované ze zemského povrchu a způsobí stupňové oteplení atmosfery. Toto oteplení způsobí zvýšení mořské hladiny a posunutí klimatických zon. (Nazýváno jako Greenhouse effect). Důsledky těchto změn mohou zahrnovat záplavy největších přímořských měst a naopak sucha v obilném pásu Severní Ameriky. 20% oxidu uhličitého z toho množství, co vyprodukoval člověk, se do atmosféry dostalo spalováním pralesů.
Ubývání živočišných druhů - ničení pralesů znamená ohrožení jednoho druhu rostliny a živočicha denně. Tato znepokojující skutečnost znamená i úbytek důležitých zdrojů potravy, lékařských a průmyslových rostlin - produktů. Komplexní vztahy mezi živočišnými druhy, zejména v globálním měřítku, nejsou dokonale objasněny, ale někteří biologové přirovnávají každý ohrožený druh jako další nýt chybějící na letadle. Každý může jednoduše předvídat, jaké bude mít důsledky ztráta příliš mnoha nýtů.
Roztržení ekologického cyklu - na lokální úrovni regulují tropické pralesy cyklus vody jako přírodní mechanismus pro tvorbu a absorpci deštné vody. Jejich zničení znamená rozkol v cyklu, což způsobí větší extrémy v klimatických podmínkách jako jsou sucha a záplavy. Odlesňování také vede k erozi půdy a náplavě řek a oceánů. Náplavy mohou zničit zásobárny pitné vody a také zahubit některé mořské živočichy, např. korály.
Úbytek kultury lidí žijících v pralesích - odhadovaných 140 milionů lidí jsou přímo ohroženi. Jenom v Brazílii bylo v první polovině tohoto století vyhubeno 87 indiánských národů. Jsou ignorována základní lidská práva, ale často i samotná existence těchto lidí. K ohroženým kmenům patří indiáni Amazonie a Střední Ameriky, Pygmejové centrální Afriky, Penakové na Borneu, Batakové na Filipínách atd. Kmenové skupiny jsou stlačeny, musely opustit místa kvůli kácení. Jejich životní styl od lovce a sběrače se mění k farmářství, přičemž mnoho lidí žilo v pralesích bez ohrožení ekosystému po generace.
DŮVODY ODLESNĚNÍ
Důvodů je celý komplex a zahrnuje to i vládu, soukromé a vojenské zájmy na úrovni jednoho či mnoha národů. Rozvojové národy, které čelí problémům jako rapidně rostoucí populace, se dívají na pralesy jako na zdroj, jak získat kapitál a tím zlepšit celou situaci. Nedávné odhady zjistily, že každý rok je zničeno nebo vážně narušeno 25 milionů ha tropických pralesů. To znamená, že každou minutu je ztraceno 117 akrů. Následující důvody jsou toho příčinou:
Obchodování se dřevem je zodpovědné za přibližně 25% odlesnění, komerční těžba dřeva je po vypalování nejvýznamnějším faktorem ničení tropických pralesů. Jenom zlomek dříví je obráběn takovým způsobem, který by byl ekologicky únosným. Nátlak obchodování se dřívím je větší než samotná oblast, kde jsou stromy poráženy, protože silnice otevírají nepřístupné pralesy i farmářům a chovatelům dobytka.
Chov dobytka - nejméně 7.700 čtverečních mil pralesů ročně ubyde na úkor chovu v Latinské Americe. Ve Střední Americe pastviny získané z pralesů produkují hovězí maso pro domácí spotřebu i pro vývoz, produkují žrádlo pro zvířata a hovězí maso pro fast food hamburgery. V mnoha případech byl chov podpořen vládou formou nižších daní a pomocí zahraničních bank.
Odvážení stromů z pralesa /8,4kB/23kB Mezinárodní půjčky - velké finanční instituce jako např. World Bank používají daňové peníze z USA a ostatních zemí pro zásobování velkoplošných projektů v zemích pralesů. Řeky v Evropě jsou téměř zastavěné přehradami a odpor evropské veřejnosti vůči gigantickým vodním dílům typu "Gabčíkovo" roste rok od roku. Zadlužené rozvojové země, kterým jsou ochotné mezinárodní finanční instituce poskytnout úvěry na budování dalších ekonomicky nesmyslných a ekologicky nebezpečných megaprojektů, odlehlé území obydlené jen hrstkou "primitivních" domorodců, které není problém v případě potřeby přesídlit, představují pro naše projektanty a budovatele vodních děl poslední oblasti na Zemi, kde mohou takováto díla realizovat. Např. Brazilie se naproti jednoznačně prokázaným závažným ekologickým dopadům z dosavadní výstavby velkých vodních děl chystá do roku 2010 vybudovat dalších 145 velkých přehrad. Pokud budou postavené, kolem 25 milionů ha tropického pralesa bude zatopeno a půl milionu tradičních obyvatel bude vysídleno ze svých původních území. Dále to zahrnuje těžební projekty, plantáže užitkových rostlin a exotických stromů, kolonizaci, výstavbu silnic, které otevírají možnost nekontrolovatelné činnosti osadníků a různých spekulací s půdou. Spousta těchto projektů již padla, protože se vždy něco podcenilo. Stále ignorujíce životní prostředí tyto projekty prohlubují dluhy mnoha rozvojových států.
Přesun zemědělství - miliony lidí kácejí své živobytí tím, že budují farmy v pralesích. Řízeni vládou a bídou zkoušejí praktikovat různé zemědělské metody nevyhovující tropické půdě. Jejich výroba se často sníží již po několika málo letech, což je nutí vykácet další stromy a vše začíná znovu. Před 30 lety žili v jihovýchodní Brazílii, která je nejúrodnější oblast země, miliony drobných zemědělců a byli díky intenzivnímu obdělávání půdy zcela soběstační v produkci potravin. Díky expanzi pěstování soji na velkofarmách přišly miliony lidí o práci. Mnozí byli donuceni přestěhovat se do oblasti pralesů, které museli vypálit, aby získali půdu. V málo úrodných pralesních půdách se však živiny po několika letech obdělávání vyčerpají. Zemědělci se musí přemísťovat stále dále do pralesů a vypalovat nové a nové plochy. Podobné důsledky jako pěstování soji má i pěstování jiných plodin na export. Převážná většina těchto plodin jako káva, kakao, banány, ananasy a další se pěstují na plantážích založených na místě vykácených pralesů.
Dřevo jako palivo - v mnoha zemích se suchými tropickými pralesy, hlavně v Africe, se dřevo používá při vaření nebo topení. Důsledky... /6,4kB/15kB Tato situace poukazuje na potřebu adresovat problémy bídy, populačního tlaku, zemědělských metod a životního prostředí ve sjednoceném pohledu.
Mezinárodní zájmy - osud tropických pralesů často leží v rukách mocných cizích společností, které se snaží co nejvíce využít to, co leží pod stromy. Od Střední Ameriky po jihovýchodní Asii srovnaly mezinárodní společnosti se zemí pralesy kvůli ovoci, papíru a těžbě surovin. Mezi tyto společnosti patří např. Mitsubishi Corporation, Hyundai, Sharp, Canon, aj.
Ilegální drogy - produkce ilegálního kokainu a opia také napomáhají k odlesňování, hlavně v Latinské Americe.
PŘIBLÍŽENÍ SE K PROBLÉMU
Snahy o zachování tropických pralesů vzrostou, až budou plně pochopeny ty faktory, které řídí současné odlesňování. Ne pouze jedno přiblížení bude stačit k vyřešení tohoto problému, ale některé taktiky vyjmenují. Ustanovení o chráněných územích ve formě parků a rezervací je jeden typ strategie. Území bude silněji hájeno skupinou původních obyvatel, kteří mají přímý zájem na zachování integrity pralesů. Nicméně velká území mohou být uchráněna jen skrze politickou a ekonomickou reformu.
Konzumní kampaň - jako výsledek bojkotu, Burger king souhlasil s tím, že přestane používat hovězí maso z tropických pralesů v hamburgerech. Tato kampaň donutila mnoho obchodníků přestat používat nevhodně zpracované dřevo z pralesů. Otevřelo to také diskusi v Evropě o daních z dovážených tropických produktů, aby se zlepšily fondy pro managament pralesů. Důsledky... /6,6kB Konzumní kampaň však musí být sjednocena s celou strategií tropických pralesů, aby mohla být skutečně účinná.
Vymezené oblasti, kde se oficiálně smí kácet a oblasti pro původní obyvatelé pralesů.
Hnutí - mezinárodní pozornost vzbudila hnutí původních obyvatel pro ochranu tropických pralesů, některým se dokonce podařilo omezit obchod se dřevem. Žel ani oficiální rezervace neubrání pralesy jako např. v Brazílii, kde kmenové skupiny stále bojují proti invazím těžbařů a dřevorubců.
Národní parky - tam je lidská činnost omezena na minimum, často však národní parky existují pouze na mapách.
DODATKY K PROBLÉMU DEŠTNÝCH PRALESŮ
Biodiverzita - druhová rozmanitost. Co vlastně prales v sobě skrývá? Miliony druhů rostlin a živočichů, z nichž některé už byly popsány a některé dokonce vědci poznali natolik, že se díky nim dá léčit rakovina anebo nasytit nenasytná Evropa.
Amazonie - nejucelenější a dosud ne příliš zdevastovaný kus naší planety, kam zamířily světové gigantické společnosti typu Mitsubishi (pro dřevo, které přece nikomu nepatří) a Coca Cola (investovat do půdy, kde místo pralesa mohou růst přeci banány a kakao). "Že tam žijí lidé? Jsou to divoši, které je stejně potřeba zkultivovat. V městských slumech se stanou šťastnými spoluobyvateli našeho civilizovaného světa."
Afrika - rychle ubývající několik desítek milionů let starý prales, vyvážený v podobě klád exotického dřeva do Evropy. Rovněž k nám do zemí českých míří ročně několik tisíc kubíků téměř nezpracovaných kmenů, kvůli nimž bylo pokáceno několikrát více stromů "méně kvalitních" a zanikl tak obrovský a nesmírně cenný kus nedotčeného pralesa.
Malajsie - nepříliš demokratický, o to více zkorumpovaný stát, který hodlá stát se rozvinutým za cenu přeměny krásných pralesů v holiny, někdy také plantáže exkluzivních plodin či rychle rostoucích a ještě rychleji ždímajících půdu - eukalyptů. Do roku 2 000 v malajském státě Sarawak snad už nebude co těžit a tak se konečně "spokojené" rodinky domorodých kmenů Penan, Ibah či Kajan usadí v moderních panelových budovách anebo v méně moderních zato stejně civilizovaných slumech moderních velkoměst.
Důvody ničení - dokud jsme nebyli závislí na dovozu levných produktů z tropických zemí, nebylo ani nutné pralesy těchto zemí ničit. "Těžko však lze nepodporovat přeměnu pralesa na plantáže kakaa či kávy, když obě tyto plodiny jsou natolik důležité pro náš blahobyt. Rovněž pěstování sóji na ohromných územích brazilského jihu, nutící drobné rolníky vzdát se půdy a zamířit do brazilských pralesů Rhodonie, nezbytně potřebuje evropský skot."
7,5kB/18kB Těžba nerostů a přehrady - obrovité projekty, dobře známé i u nás jako stavby socialismu, vznikají jeden po druhém ve všech rozvojových zemích prahnoucích po blahobytu Ameriky a Evropy a nenávratně ničí v těchto zemích i obrovská území pralesů a rovněž lidi v nich žijících, kteří se nestíhají stěhovat do velkoměstských krabic. A k čemu tolik energie? Odněkud Evropa a USA přece hliník a železnou rudu brát musí.
Lesní požáry v Brazílii
Snímek v přirozených barvách ze skeneru MODIS (Moderate-resolution Imaging Spectroradiometer) umístěného na družici TERRA z počátku května roku 2001 ukazuje oblast řeky Xingu v brazilské části Amazonie. Na snímku jsou patrná oblaka kouře pocházející z lesních požárů, které jsou na snímku vyznačeny červeně. Plochy původního lesa mají tmavě zelenou barvu, plochy vytěžené jsou na snímku světle zelené až hnědé. V této oblasti je vypalování lesa hlavním způsobem zíszávíní nové zemědělské půdy. Požáry jsou zakládány především v období od července do září, přesto blo možno na tomto snímku z počátku května identifikovat více jak 20 ohnisek požárů. Na snímcích z termální časti spektra vytvořených skenerem MODIS je možné ohniska požárů přímo lokalizovat
(Image courtesy Jacques Descloitres, MODIS Land Rapid Response Team)
POžáry v Los Alamos
Tato dvojice snímků ukazuje rozdílné možnosti lokalizace ohnisek lesních požárů na snímcích požízených v různých intervalech spektra. Na horním snímku, který byl pořízen ve viditelné části spektra, jsou základní druhy porvrchů zobrazeny v přirozených barvách a je na něm patrný především oblak kouře. Dolní z dvojice snímků byl vytvořen jako nepravě barevná syntéza ze snímků z blízké infračervené části spektra. Povrchy, které mají teplotu výrazně vyšší než je běžná teplota - v tomto případě ohniska požárů, lze na infračervených snímcích dobře loklaizovat. Zde jsou znázorněny červenou barvou. Přesná lokalizace ohnisek požárů na snímcích výrazně pomáhá při likvidaci požárů.
Yellowstonskz NP na radaorvem snimku
Protože na odlesněných plochách dochází k výrazně změně drsnosti povrchu a také ke změně vlhkostních poměrů, lze k monitorování rozsahu oldesněných ploch využít i radarových snímků. Yellowstone National Park je nejstarším národním parkem ve Spojených Státech. V roce 1988 byl postižen mohutným požárem. Radarový snímek pořízený z raketoplánu Endeavour zachycuje situaci po šesti letech. Snímek vlevo byl pořízen syntetickým radarem SAR pracujícím v L pásmu (vlnová délka 24 cm) s VH polarizací dne 2. října 1994 a zachycuje plochu přibližně 45 x 71 km. Snímek vpravo je mapou vytvořenou z radarového obrazového záznamu pořízeného v C pásmu ( vlnová délka 6 cm) a mapuje množství zelené hmoty (váhu biomasy v tunách na hektar). Mapa vznikla na základě empiricky odvozených vztahů mezi radarovým snímkem a pozemními měřeními a pozorováními. Modrou barvou jsou podány vodní plochy. Ostatní plochy představují bezlesé povrchy s množstvím biomasy do 4 t/h (hnědá barva) Lesy, které nebyly poškozeny požárem znázorněné zelenou barvou jsou charakerizovány množstvím biomasy více jak 35 t/h. Na radarovém snímku vlevo je plocha jezera v dolní části podána téměř černou barvou. Bylo zjištěno, že postupná obnova lesa těsně koreluje s intenzitou požáru a také s půdními podmínkami.
Yellowstone National Park - Landsat 7
Pro srovnání lze uvést snímek Yellowstonského národního parku požízený družicí LANDSAT 7 v polovině července roku 1999. Na nepravě barevné syntéze vytvořené z pásem 5 (R) 4 (G) a 2 (B)
Amazonie
Amazonská pánev se rozkládá na více než 6,7 mil km2 v sedmi státech. Téměř 70% leží v Brazílii. Na území Brazílie
je asi 30% tropického deštného pralesa, který na Zemi zbývá. Amazonie produkuje asi 20% zemského vzduchu. Tropické podnebí má za důsledek teplo a vlhko, každý den prší. Srdcem pralesa protéká nejdelší a nejvodnatější řeka světa Amazonka. V pralese žije 17 původních brazilských etnik. V Amazonii se skrývá množství vzácných rostlin živočichů, které jinde nenajdeme. Zvířata, která žijí v brazilských pralesech jsou například tato: kolibřík, anakonda, sklípkan, tapír, jaguár, tukan… Vzácné stromy (mahagon, eben) vyhledávají zemědělci a lidé, kteří se živí těžbou dřeva. Stromy stejného druhu jsou od sebe tak vzdálené, že kvůli jednomu stromu i desítky m2 pralesa, aby se k němu dostali. A dřevo které nepotřebují prostě spálí, proto se stala Brazílie jedním z největších producentů skleníkových plynů. Brazilská vláda zakázala kácet stromy, přesto se ale kácejí, protože lidé ve vyspělých státech jsou ochotni za to zaplatit hotový balík. A my se ptáme proč? Protože si myslí, že jsou něco víc, když mají skříňku, tak drahou jako levnější auto. Nelegálně těžařské firmy kácejí lesy a dostávají za to peníze. Půda je drahá a je velmi důležitá. I proto během tří desítek let zahynuly v bojích o půdu stovky lidí. Zbytek žije v nejistotě a strachu. Dorothy Stangová veřejně vystupovala proti kácení pralesa. Byla pro rodinné farmy, které žijí z půdy v harmonii s lesem. Stangová viděla, že v Amazonii je ochrana životního prostředí neoddělitelně spjata s ochranou lidských práv. „Smrt lesa, je naše smrt,“ říkala svým stoupencům. Její poslední mise, záchrana odlehlého pozemku známého jako pozemek číslo 55, skončila ráno 12. února 2005, kdy se na opuštěné lesní cestě proti drobné třiasedmdesátileté řádové sestře postavili dva ozbrojení muži. Stangová ozbrojencům připomněla, že ta půda není jejich a že nemají právo měnit ji v pastvinu pro dobytek. „Vy nemáte ráda maso?“ zeptal se posměšně jeden z útočníků. „Ne tolik, abych kvůli němu ničila prales,“ odpověděla. „Když se tento problém nevyřeší dnes, nevyřeší se nikdy.“ Stangová viděla jak sahá po zbrani. Otevřela svou bibli a začala číst z Matoušova evangelia kapitoly páté: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Když chtěla odejít. Jeden z mužů zvedl revolver a stiskl spoušť. Dorothy Stangovou, která zasvětila svůj život záchraně pralesa, zabili, protože se snažila zastavit rančery při odlesňování půdy. Za minulých 40let bylo vykáceno 20% pralesa. Což je víc než za 450let od počátku evropské kolonizace. Vědci varují, že jestli budeme kácet pralesy pro farmaření, nebo kvůli vzácným stromům, bude za 20let 40% Amazonie zničeno a dalších 20% znehodnoceno. Během těch pár minut, co jste četli tento článek, byla zničena plocha brazilského pralesa o rozloze 200 fotbalových hřišť. A teď graf, který vám ukáže, ve kterých státech je největší poptávka po
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)